Paní Jarmila chodila se svým manželem navštěvovat do domova seniorů svoji osmdesátiletou matku. Pravidelně v úterý už měsíc. Střídali se v návštěvách se svojí sestrou a bratrem, aby mamince pobyt v domově trochu zpestřili a zpříjemnili. Tentokrát však jejich návštěva ale vůbec neprobíhala hladce jako jindy, ba právě naopak. Venku bylo chladno, a tak se šli s maminkou jen projít s chodítkem na chodbu, která se dlouze táhla od jednoho okna na začátku chodby k druhému na jejím konci. Před nimi šla rozvláčně s chodítkem také stará paní, která si stále něco povídala.

Měla nakrátko střižené mikádo prošedivělých vlasů, módní tmavé legíny – tedy žádná nemohoucí stařenka. Paní Jarmila by ji nejraději předešla, aby stihli s mamkou ještě vyluštit oblíbenou křížovku, ale chodba byla příliš úzká. Když se paní konečně s chodítkem obrátila a vracela se nazpět, najednou se jejich pohledy střetly v jednu velkou výčitku. Její tmavě hnědá pichlavá očka s modrýma, trochu uhýbajícíma očima paní Jarmily, která se snažila pousmát, aby starou paní ukonejšila. Vypadala totiž bojovně – jako jezinka. Na překvapenou usmívající se Jarmilu nečekaně krátce křikla: „Co se směješ, ty vopice?“ „A proč by se nemohla smát?“ přispěchal na pomoc manželce její choť.

Všiml si, že je to tatáž stará paní, jež jim před týdnem naopak vysekla poklonu, jak on je hezký pán a jakou má hezkou manželku. Otazník ve vzduchu veliký.  Jarmila měla po náladě. Trochu se sice uklidnila při luštění křížovky, ale celou cestu domů přemýšlela, proč ta stará paní na ni tak neurvale vyjela? Vždyť se na ni usmívala? Nechápala to a přiznávala, že ji úplně zmátla a zkazila jí náladu. Až doma se pak z toho šoku uklidnila. Vzpomínkou na svoji milovanou babičku, která jí „ty vopice jedna“ říkávala vlastně dosti často, a vůbec to nemyslela zle.

Myslím si, že když člověk udržuje opravdu dobré vztahy, tak je potom v životě také šťastnější, protože si opravdu nedokáže představit člověka, který ¨jenom sedí doma a nadává na všechno kolem. Taky se mi stalo, že jsem třeba k někomu šla na návštěvu, kde se potom strhla nějaká velice nebezpečná a škaredá hádka. Já ale patřím k těm lidem, kteří nemají vůbec rádi hádky Pokaždé, když vidím někde hádku, jak se dva lidé hádají, a dokonce se také mlátí, tak raději opouštím místo a jdu pryč. Opravdu tohle nemám vůbec ráda a vždycky se cítím ve stresu a taky ohrožená.

Takže si myslím, že pokud se člověk opravdu rád hádá a také na své okolí je nasupený, tak je to samozřejmě špatně. Já sama se musím přiznat, že jsem spíše takový velký introvert a flegmatik, takže spíš já se snažím o to, bych všechny vztahy udobřila a okolí bylo spokojené. A opravdu nemám ráda nějaké žárlivé výlevy, kterém třeba tehdy dělal můj bývalý přítel. Mně se tohle nelíbilo. Ale chvíli jsem to vydržela, ale copak je tohle potom za milostný vztah? Co na to partnerský vztah? Chvíli jsem přítele přemlouvala, jestli by nešel do manželské poradny, jenomže on se na to vykašlal a řekl, že do žádné poradny nepůjde, že si na to vystačí sám.

A víte, jak to dnes dopadlo? Samozřejmě, že v takovém vztahu jsem nechtěla být, takže jsem přítele asi po půl roce opustila a řekla jsem si, že raději budu sama než s nějakým žárlivcem, se kterým by bylo do budoucna stejně jenom samé peklo. jsem na to, aby lidé spolu žili pěkně a aby všichni si rozuměli. Možná jsem naivní, ale věřte, že pokud je vám v rodině nebo ve vztahu dobře, tak se potom i vnitřně cítíte skvěle a vaše zdraví vám to vrátí. A všichni víme, že zdraví je to nejcennější. A stres zdraví ničí, tak proč se ničit špatnými vztahy. Buďme veselejší a mějme dobré vztahy.

Musíte se lépe poznat – znáte film „Svatební cesta do Jiljí“? Nádherný snímek, skutečný klenot mezi filmy dvacátého století. V jednom z dialogů mezi Josefem Abrhámem a jeho (filmovými) rodiči se objeví názor, že se dva partneři musí lépe poznat. Ve filmu je pointa vztažena s nadsázkou k cestování, ovšem v životě to platí rovněž. Láska na první pohled, zejména, je-li partner posuzován podle vzhledu, dozná své zralosti teprve časem, až se oba dva lépe poznají. A chcete-li své poznávání urychlit, buďte co nejvíce spolu a provádějte společně všechny běžné úkony v domácnosti, od úklidu přes vaření, domácí práce, projektování vybavení bytu atp. Nenechávejte nic na tom druhém a aktivně se zapojte do společné tvorby.

Berte sebe i druhého jako rovného s rovným – muži a ženy se liší v některých rysech, např. v tělesné schránce či v hormonální rovině, ale v zásadě jsme všichni stejní – jsme živé bytosti, všichni cítíme a vnímáme pocitem, tvoříme realitu svou myšlenkou. Proto svého partnera vždy vnímejte a přistupujte k němu jako k někomu rovnému s vámi. Jakmile se jeden ve vztahu stane dominantním a druhý submisivním, v jakémkoli aspektu, je to vždy začátek konce partnerství či manželství.

„Vrána k vráně sedá“ – známé přísloví odhaluje skrytou, ale velmi zásadní, hlubokou pravdu. Partnera pro život si totiž vybíráme zejména podvědomě, naší nesmrtelnou duší, očekáváme, že bude naladěn na stejné „struně“, že bude naším odrazem v zrcadle, že bude mít podobné zájmy, životní styl, náhled na svět, názory atp. Ovšem co je podstatné, a co bychom neměli přehlížet, je osobní vibrace, neboli výše vědomí. Lidé závistiví, sobečtí, úmyslně zlí a s podobnými negativními rysy osobnosti mají poměrně nízké vibrace, čili nízké vědomí = sebevědomí. Takoví lidé k sobě budou přitahovat na podvědomé úrovni protějšky se zhruba stejnou vibrační úrovní, tedy opět sobecké či závistivé osoby. Chcete-li se takové volbě vyhnout, raději nejdříve zapracujte na sobě, abyste nebyli „obdivováni“ takovými lidmi a vtaženi do této negativní spirály, která nakonec ve vztahu skončí katastrofou. Dříve, či později. Kvalitní vztah je vždy postaven na vibracích vysokých, na pozitivním životě v lásce, úctě, sebeúctě, harmonii, přátelství, toleranci a empatii.

Tento typ lidí, jak je již z anglického pojmenování zřejmé, jsou tak zvaní potěšitelé. Tito lidé chtějí, aby byli všichni kolem nich šťastní a jsou schopní pro to udělat opravdu mnoho. Možná si říkáte, že to přece nemůže být špatná vlastnost a že se zde prakticky bavíme o štědrosti. Bohužel tomu tak ale není. People-pleaser totiž většinou takto jedná z hlubokých, a ne úplně zdravých pohnutek. Dobrým příkladem může být například nenaplněné emoční potřeby z dětství. Dalším nesporným problémem je to, že tito lidé staví potřeby ostatních před ty svoje, a tak se často zanedbávají, nehledě na to, že takové povahy ostatní lidé velmi často využívají. Jak tedy nebýt people-pleaser?

1. Uvědomte si, že nikomu nic nedlužíte

Prvním krokem, jak nebýt p-p, je jednoznačně uvědomění si, že máte právo na své vlastní rozhodnutí, ačkoliv se Vašemu okolí nemusí líbit. Je velmi pravděpodobné, že si Vaše okolí již zvyklo na to, že vždy říkáte „ano“, takže to pro ně možná bude zarážející. Tím se ale nesmíte nechat vykolejit. To, že jste dosud nikoho neodmítali, neznamená, že jste na to ztratili právo.

2. Dopřejte si čas

Nikde není psáno, že pokud dojde na inkriminovanou situaci, musíte se rozhodovat ihned na místě. Pokud si nejste úplně jisti, jestli se Vám do něčeho chce, nebo ne, není nic jednoduššího než říct, že potřebujete čas na rozmyšlenou. Ten Vám nemůže upřít nikdo, zvlášť ne někdo, kdo od Vás něco potřebuje.

3. Nastavte si hranice

Jistě pro Vás bude velmi těžké odmítnout žádost o pomoc a říci ne, pokud ale zároveň cítíte, že podmínky nejsou zcela ideální a opět sklouzáváte k people-pleasingu, stanovte si hranice. Může to být například časový rámec. Například: „Ano pomůžu ti se stěhováním, ale mohu pouze do 5 večer.“

4. Nevysvětlujte

Na své cestě za svým lepším a uvědomělejším já se Vám jistě stane, že budete mít potřebu se omlouvat a vysvětlovat, proč něco udělat nemůžete. Pokuste se takové situaci vyhnout, akorát povede k tomu, že se budete cítit provinile.

5. Naučte se rozpoznávat manipulátory

Pokud jste měli do dnešních dnů s touto záležitostí problémy, je velmi pravděpodobné, že jste na sebe nachytali lidi, kteří Vás využívají ve svůj prospěch a manipulují s Vámi. V této chvíli, je nutné si nalít čistého vína a přiznat si, zdali s Vámi někdo nemanipuluje. Může to být trochu bolestné, protože manipulátorem může být i někdo z Vaší rodiny, nebo dobrý přítel. Mějte proto na paměti, že manipulátor si vždy neuvědomuje, že jím je a nemusí to vůči Vám vůbec myslet špatně.

Vyzkoušejte těchto 5 kroků ke svému lepšímu já a nebudete litovat!

Pokud z jakéhokoliv důvodu nežijeme s otcem našich dětí, a do našeho života najednou vstoupí nový partner se kterým chceme sdílet náš osobní život, je třeba představit ho rodině. Nejlepší je najít vhodnou příležitost a komfortní zónu neutrální půdy, aby vše nepůsobilo tak nějak strojeně a nežádoucím nepříjemným dojmem. Možný neúspěch by nás rozhodně neměl odradit od snažení.

Výlety a vaření
Je důležité všem zúčastněným nenabourat jejich osobní prostor, a včleňovat ho pomalu. Rozhodně psychologové nedoporučují nechat ho zprvu v domácnosti nechat přespat. Dobré je pokud k nim pomalu nachází cestu průběžně přes různé akce a výlety, které budou spolu sdílet. Můžeme ho zapojit do běžných činností jako je například příprava jídel a vaření. Skvělé jsou i nesoutěživé deskové hry a hračky rozvíjející kreativitu, jako je třeba hádání známé postavy. Měl by se stát aktivní součástí jejich života, chodit s nimi na koncerty, fotbal, do kina, do restaurace, účastnit se jejich recitálů a vystoupení.
Upřímný ochránce
Naopak není dobrým nápadem, aby naše potomky příliš rozmazloval nebo si je takzvaně kupoval dárky nebo dokonce finanční hotovostí. Nejlépe je-li upřímný a naslouchající s přirozenou autoritou ale i respektem. Takový, který rád pomůže v jakékoliv situaci, a nikoho nezesměšňuje. Uzavírá-li raději dohody, než by pouze rozkazoval a trestal.

Trpělivý kamarád
 Je třeba o nově nastalé situaci s dětmi mluvit, a neodsuzovat jejich případný nesouhlas. Získat si je může i vlastní zajímavou zálibou nebo svým zvířecím mazlíčkem. Obecně platí, že čím jsou mladší tím lépe si na změnu zvykají. Ty starší mající své vlastní vztahy, bývají chápaví a přející a nový dospělý člen pro ně bývá především kamarádem. Rozhodně není žádoucí se nesnažit nahradit druhého rodiče. Naopak by se měl s nimi umět trpělivě a postupně sžívat.

V současné době často vidíme, že chybí mezi lidmi empatie. Na druhou stranu se poměrně často setkáváme s lidmi, kteří jsou empatičtí až příliš. Říká se o těchto lidech, že jsou tak hodní, až jsou blbí. Nezní to právě lichotivě, ale bohužel je to pravdivé. Tito lidé mají pocit, že musí spasit svět a to i za cenu vlastního nepohodlí. O těchto lidech se dříve říkalo, že trpí mesiášským komplexem. V současné době se tomu neoficiálně říká také syndrom pomocníka.

Jistě není nijak překvapivé, že se s těmito lidmi často setkáváme v pomáhajících profesích. To znamená ve zdravotnictví, školství, sociálních službách. A nutno říci, že ne vždy je jejich práce kvitována kolegy a nadřízenými s nadšením. Tím, že mají příliš intenzivní potřebu zachraňovat, se velmi často stává, že pomáhají tam, kde to není žádoucí.

Tam, kde je třeba, aby si dotyčný dokázal pomoci sám a pokud potřebuje pomoct, tak pomoct umět si pomoct. Jsou lidé, kteří jsou celoživotně odkázáni na péči druhých a musí se s tím dokázat vyrovnat, ale je také celá řada lidí, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni dočasně a potřebují především podporu v tom, aby se dokázali zase zpátky osamostatnit. Je celkem zřejmé, že tito mesiášové pak projevují těmto lidem spíše medvědí službu.

Není to ovšem jen v profesním životě. Tito lidé často dokážou naprosto poškodit mezilidské vztahy ve vlastní rodině tím, že v dobré víře na sebe berou povinnosti druhých lidí. Typickým příkladem je matka, která netrvá na tom, aby si její děti (třeba i dospělé) plnily jakékoli povinnosti v domácnosti, nebo manželka, která svému muži podstrojuje až přes míru a pak se cítí frustrovaná. Ženy obecně dělají pro svou rodinu první poslední, nechají se zneužívat, ale měly by si v prvé řadě uvědomit, že jsou za to zodpovědné především ony samy a jen ony samy to mohou změnit.